Krušnohorskou magistrálou vstříc bezvědomí

sobota 28. červenec 2012 07:00

autor internet

Dnešní doba si však žádá zásadní rozhodnutí. Na chatu jezdíme vlakem, ale já pojedu na kole! Bydlím sice v Ústí nad Labem a chata je v Nejdku, ale přes Krušné Hory vede krásná magistrála a kamarád mě vyveze až na Cínovec. Ušetřím 30 kilometrů a část stoupání. Jako bych už byl na chatě! A když udržím průměrnou rychlost 20 za hodinu, za šest hodin jsem tam a odpoledne pokácím těch osm smrků, kvůli kterým tam jedu :-) 

Kamarád mě (s radostí) vyvezl a popřál hezkou cestu. Než zmizel, mimochodem zmínil, že v Krušných horách vždycky fouká vítr proti cyklistům. V poho… za chvilku jsem v lese a tam nefouká. Nedošlo mi, že v Krušných moc lesů není. Nicméně rýže k večeři a vločky k snídani fungovaly a prvních 30 kilometrů jsem ještě slupnul jak malinu. Příroda krásná, cesty udržované, terén ucházející, sluníčko svítí a průměr je dobrej. Jen nechápu, proč tady mají všude ty obrovský vrtule. Zas takový vedro není a větru přidávat nemusej, je ho tady poměrně dost… kupodivu pořád do obličeje.

První krize

Po 60 kilometrech v Jilemnici se o mě pokusila první krize. Byl to takový pilot asi k třináctidílnému seriálu. A když se mi Hora Svaté Kateřiny pletla s Horou Svatého Šebestiána, snažil jsem se dokonce ten zasr…j vítr překřičet, ale neslyšel mě. Zkoušel mě i několikrát zastavit, ale nějak jsme si nerozuměli. Zřejmě proto, že foukal z Německa. Naobědvat jsem se chtěl v Kryštofových Hamrech, to bych je ovšem musel trefit. Nevadí, dám si jídlo v další restauraci. Hmm, ve čtvrtek zavřeno… Takže v Měděnci a už zcela mimo trasu. Konečně! Horký kachní vývar, houska a nealko pivo. Asi vypadám jako šílenec, když chtějí za polívku 4 pětky... no, v tu chvíli bych asi dal i stovku. Vývar byl naštěstí vařící, takže než vystydl, měl jsem čas vrátit se na chvilku do reality.

Well… na Boží Dar ještě 15 kilometrů. Vzhledem k mému stavu, víc než dost. Kousek před Klínovcem jsem se optal kolem jedoucích cyklistů, jak se dostanu na Boží Dar, aniž bych musel až na Klínovec. Němé vrtění jejich hlav mě moc nepotěšilo. Viděli mou bezradnost a poradili mi, ať to vezmu na „Meluzínu“. Prý je to pro horské kolo jako dělaný a méně prudký. Měli pravdu. Cesta byla jak stvořená pro horské kolo, ale spíš pro traktor nebo tank. A prudká byla pořád. Vyžužlal jsem další energetické gely a pochopil, proč jsou jako želé… nic jiného v žaludku neudržíte.

Zákony astrologie

Dopil jsem zbytky vody, přejel Klínovec a mířil hodně pomalu k Božímu Daru. Spíše než Boží Dar to bylo Boží Prokletí. Protivítr pořád jako kráva a začalo se stmívat. Nevadí, teď už to musí být přeci z kopce. Kdepak. Neplatí zde totiž nejen žádné zákony fyzikální, nebo topografické, ale asi ani zákony chemie nebo třeba astrologie. Z kopce to bylo výjimečně a ještě jsem z něj musel šlapat. Což o to, příroda je tu nádherná… pokud bych jí ovšem neviděl modrošedě.

Smyslů zbavený jsem přijel do Horní Blatné. Cesta na Nejdek doleva a do kopce. Neznačená pak doprava, ale z kopce. Mé tělo se neomylně rozhodlo pro neznačenou cestu z kopce. Liboval jsem si, jak to sviští a jak za chvíli budu v teple na chatě. Přidával jsem, plný sil z očekáváného konce. Konec nadešel, ovšem veškerým nadějím. Když jsem jel asi 8 kilometrů pořád z kopce, nějak se mi to nezdálo a zastavil jsem na benzínce ve vesnici s romantickým názvem Potůčky. Zeptal jsem se místních, co zde popíjeli pivo a kouřili (co jiného na benzínce), kudy že do Tatrovic. Chvilku se smáli, než z mého pohledu rychle pochopili, že dnes už vážně nejsem nejlepší parťák pro legraci. Opatrně řekli, že musim zpátky. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou, a odvětil, že zpátky prostě nepojedu. Mé odhodlání je docela zmátlo a začali v duchu hýbat globusem, aby mi nějakou tu cestu našli. Nenašli, a jen opatrně zopakovali, že opravdu budu muset zpátky. Poctil jsem je nejšílenějším pohledem, co jsem byl po 130 kilometrech schopen a bezeslov se otočil vstříc jisté smrti ve stoupání z Potůčků.

Zimnice a poseroutka

Zimnice z vyčerpání mě častovala návštěvou stále častěji, ačkoliv jsem ji vůbec nezval. U potoka jsem doplnil vodu, snědl zbylé energetické zásoby a přešel do nouzového stavu s blikající červenou kontrolkou v umělém oku. Minul jsem prokleté rozcestí, dojel do Nejdku a lesem k chatě. Sedět už jsem nemohl a stát ještě hůř. Nicméně, nakonec jsem po 11 hodinách dorazil asi s pětihodinovým zpožděním a s třiceti kilometry oproti plánu. Říkejte mi třeba starej poseroutka, ale v zájmu zachování zdravého ducha, těla, syna i otce, pojedu zpátky vlakem… amen.

Petr Teplík

Související články


Mirek MNěkdy je docela fajn20:1130.7.2012 20:11:43
teplikjjj, ale zkusil07:1429.7.2012 7:14:46
NULIšílený, šílený ...21:2628.7.2012 21:26:45
teplikmmch.13:0228.7.2012 13:02:50
teplikJá toho naskenoval13:0228.7.2012 13:02:08
marekTy jo, to bych nedal.08:5128.7.2012 8:51:02
JaromírMoje milované Krušné hory,07:2828.7.2012 7:28:24

Počet příspěvků: 7, poslední 30.7.2012 20:11:43 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Petr Teplík

Petr Teplík

Inspirací může být všechno kolem. Děti, příroda, cesty, sport, vztahy ... stačí poodstoupit a nechat pár jedinců předběhnout.

Kuchař, cyklista, policista, otec dvou synů, manžel jedné manželky, který nezapomíná, že všechno je jinak.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • S. Komárek - Eseje o lidských duších a společnosti
  • A. S. Exupéry - Noční let
  • R. Šimáček - Valdštejnská rapsodie
  • Mathias Jung - Malý princ v nás
  • M. Twain - Dobrodružství T. Sawyera

Co právě poslouchám