Nepál – Zítřek nikdy neumírá II.

středa 26. září 2012 07:00

Everest
foto autor

Naděje je potřeba všude a v Himalájích dvojnásob. A to nejen pro místní, kterým nejspíš veškerá naděje zemře spolu s neúspěchem, ale zejména pro turisty zvyklé na nějaký (jakýkoliv) standard. Rozhodli jsme se jet „na blind“ do Himalájí. Když to zvládnou jiní, tak my taky. Naplánovali jsme dva navazující treky. Z Jiri do Namche Bazar a z Namche Bazar na Gokyo Ri (5400) a zpět do Lukly. Nečekejte popis trasy kámen po kameni, na to jsou (daleko lepší) tištění průvodci. Budu se snažit popsat CESTU, která je i v tomto případě cílem.

Oba popisované treky zvládnou i netrénovaní jedinci. Musí být ale dobře připraveni. Připraveni zejména psychicky na to, co je čeká a co je skutečně (!) nemine. Během 14 dnů (méně to opravdu nejde) nachodíte přes 200 kilometrů, nastoupáte 10000 metrů a zhubnete 3-5 kilo. Tolik základní čísla.

První trek 1-7 den

Den 8 (1. den druhého treku z Namche Bazar do Dole)

V Namche Bazaru se cítíte jako ve velkoměstě. Samozřejmě v rámci zdejších možností. Domy mají i tři patra, jsou zde asi dva bankomaty (!), tři pekárny s espressem a čerstvým pečivem, trh s tibetským a dalším zbožím atd. Manželka si připadala trochu jako cestovatelé z Pána prstenů, když došli po týdnech utrpení do Minas Tirith za Bílým čarodějem. Všude hemžení, plno národů, opilci, kšeftaři, pomocníci, zboží, jídlo, pití, zvěř v ulicích… Vítejte ve třetím světě.

Protože většina turistů přiletí rovnou do Lukly a ráno jdou svůj první pochod do Namche Bazaru, tak se zde zdrží na aklimatizační den či dva a pořádají výlety po okolních klášterech a výhledech. Vzhledem k našemu napnutému plánu jsme vzali za vděk aklimatizací předchozí cestou a hned druhý den ráno jsme vyrazili dál až do Dole (přestože nahoře). Z Namche Bazaru nejdřív stoupáte a pak zase klesáte až do Portse Tangy. Pak pro změnu zase stoupáte až do Dole. Takhle je to krátké a jednoduché, ale ve skutečnosti nás cestou postihla největší psychická krize dovolené. Kromě toho, že byla pořád mlha a my jsme pořád neviděli ani kopec, byla taky pěkná zima a pro jistotu začalo sněžit. Nikde ani noha, před náma krpály, zima, sníh, hlad, mlha, nadmořská výška a žádná naděje. Na spaní jsme v Dole dostali jeden chlívek a radši jsme toho moc nenamluvili. Večer chvilka zahřátí v jídelně u kamen, kde topí jačím trusem. Ale dva kýble a dost. A ráno zamrzlá voda v lahvích na pití. Vítej ve 4000!

Jakmile uvidíte před sebou yaky nebo muly atp., stoupněte si ke skále. Z jednoduchého důvodu, když si stoupnete na hranici srázu, stačí malý strk od zvířete (který není výjimečný) a letíte. Do vody nekupujte jodové kapky za 400,-Kč, ale kupte si v lékárně obdobný roztok peroxidu vodíku za cca. 75,-Kč. Nám stačil bohatě denně na 4 cyklo lahve a ještě zbyl. Zároveň jsme měli isotonický prášek do vody pro cyklisty. Údajně v Nepálu ubývají minerály rychleji než jinde (pocení, čerstvá „hladová“ voda z hor, jednoduchá strava), takže se hodí nejen kvůli příchuti. Nepálské děti se rády se fotí a pak si nechají ukazovat na displeji, jak vypadají. Jako dárečky pro ně jsou nejvhodnější bombony. Je jich dost, potěší, nejsou drahé a můžete si dát taky. Starší děti se naučily žádat o dárky spojením s pozdravem: "Hello pen (Ahoj propisko)" a "Hello sweet“ (Ahoj sladkej), nebo rovnou "Hello money". Ale není to časté.

Den 9 (2. den druhého treku z Dole do Machherma)

V rámci prevence vysokohorské nemoci se nesmí denně nastoupat více jak o 400 výškových metrů, takže do Machherma to není taková hrůza. Bylo to daleko mírnější, než jsme byli zvyklí, ale pracuje nadmořská výška. Špatně se dýchá a rychle se unavíte, protože kyslíku je tady něco kolem 60% oproti normálu. Byl poslední den před naplánovaným výstupem na horu Gokyo-Ri, odkud je jeden z nejkrásnějších výhledů nejen na Everest. My jsme byli za současných povětrnostních podmínek bez šance. Kolem nás údajně všude krásné výhledy na 6 či 7 tisícovky, ale my jsme je ani netušili. Bylo vidět tak na 50 metrů. Nic, jenom mlha, zima, hlad, únava a sami na cestě, protože noví turisté nemohli přiletět a ti staří už byli zpátky v Lukle. Pomalu jsme se doplížili do Macherma a snažili si „užít“ delší odpoledne. Bohužel ve společenské místnosti se topí až od 16.00 hodin, takže zahřát se není kde. Jen ležíme ve spacáku, snažíce se nemyslet na zimu, na počasí, na zítřek, na nic… Konečně čtyři hodiny. Dáme si hot-lemon a celou konvici, prosím. Sedíme kolem prvního koše jačího trusu, který mladá a aktivní „provozní“ hodila do kamen uprostřed místnosti. Dozvídáme se od ní zajímavé věci. Její manžel je horolezecký průvodce a zrovna teď je někde s výpravou na Ama Dablan. Ona sama byla dokonce dvakrát v Rakousku (!) v rámci studijního pobytu financovaného Nepálskou vládou. Zřejmě, aby se služby v Himalájích blížili evropskému standardu. Snaží se a třeba veškeré společenské místnosti jsou „No smoking area“. Co nás rozesmálo, byly její nejoblíbenější jídla v Evropě – šnítzel a taky damplings a mašrům sós. Olizovala se jen při vzpomínce :-) Po večeři v Machhermu jsem se šel projít před lodži. Téměř absolutní tma a docela zima, ale na jasné (!) obloze se objevily hvězdy a tvořily zářivý límec okolo stojícím temným velikánům. Svitla naděje, že snad něco zítra uvidíme.

Vzdálenosti jsou to, co vás tady ohromí. Respektive, vzdálenosti jsou všude stejné, jen způsob jejich překonávání je různá. Když je to k doktorovi půl dne cesty, tak je to dobré. V Chablungu jsme bydleli u hostinského, který, kromě toho, že vlastnil lodži, kde jsme byli ubytovaní, také studoval vysokou školu. V Káthmandú. To znamenalo, že musel jít nejméně pět dnů pěšky do Shyvalayi k nejbližšímu autobusu (výchozí bod našeho treku) a tím autobusem musel jet ještě 10 hodin do Káthmandú! Týden studoval a pak absolvoval to samé v obráceném gardu zpátky. Obstará lodži, a za týden aby zase šel. Stráví tak 14 dnů v měsíci pěšky na cestě. Je to asi jako bysme šli pěšky z Karlových Varů do Prahy na autobus a ten nás pak hodil do školy kousek za Košicema.

Den 10 (3. den druhého treku z Machherma přes Gokyo-Gokyo-Ri zpátky do Machherma)

Nastal den D. Někdy před týdnem mi sice na můj plán jeden místní průvodce řekl, že je to „imposíble“, prej se to nedá stihnout za jeden den. Z Machherma do Gokya, z Gokya na horu Gokyo-Ri, z hory dolů do Gokya a z Gokya zpátky do Machherma. No dobře, je to deset hodin a ve vysoké nadmořské výšce, ale my to zkusíme. Nic jiného nám totiž nezbývá. Vstali jsme ráno v pět, dali si balení našich oblíbených kokosových sušenek s černým čajem a vzápětí vyrazili... jen na lehko a bez kyslíku :-) Na obloze ještě svítily hvězdy a naděje žila dál. Byl mráz a i přes všechny věci co jsme měli na sobě, to bylo znát. Pohybem jsme se tolik nezahřáli, protože tady to jde opravdu pomalu… „jen co no-ha no-hu mi-ne a děj zvolna ubíhá, únava kráčí už mimo tvou dobu, ta cesta zdá se být prokletá“…

Bylo jasno a bylo vidět na sto, možná i dvě stě honů. Z dáli nás zdravila svými závějemi Cho-Oyu. Údajně nejjednodušší osmitisícovka. To je možné, ale pro dnešek jí vynecháme. Mráz nepolevoval a za chvíli jsme byli u ledovcových jezer pod Gokyo-Ri. Nádhera! Modrozelená čistá voda, sníh, slunce, holé kameny, na hladině rezavé husy (co tady dělaj! :-o) a proti nám občas nějaký huňatý Yak. Radost nám pomalu plnila i poslední kout v těle. Do Gokya jsme dorazili po nějakých třech-čtyřech hodinách a dokonce jsme měli čas na pozdní snídani nebo brzký oběd. Číšník nám doporučil tsompa poridge, kaši z praženého prosa slazenou cukrem. Po tom prý vyskáčem na Gokyo-Ri yako yaci. No, byl to pěknej hnus a ještě to stálo jako v Káthmandú celá hostina i s noclehem. Museli jsme to hodně osladit a stejně to byl pořád hnus. Hodinka odpočinku stačí a hurá na kopec. Přeskákali jsme ještě zamrzlý potok a už jsme krok-sun-krok stoupali na Gokyo-Ri. Nahoru to trvalo celkem dvě hodiny a byla to nepopsatelná nádhera. Slunce praží, mráz mrzne, vítr fouká a vy koukáte na Mount Everest. Stojí tam, trochu schovaný za Lhotse a z vrcholku mu vane jemná pára, sníh nebo co to je. Do očí se derou slzy zadostiučinění a neskutečné úlevy. Mise splněna. Už vám to nikdo nevezme. Viděli jste ho.

Zajímavostí je, že při objednávání v ubytovně si jídlo napíšete do knihy i s hodinou kdy přibližně přijdete do jídelny. Pak se jdete osprchovat (v téhle zimě nikdy!) nebo prostě jen vlezete do spacáku a čekáte. Za sprchu nebo třeba dobití mobilu či kamery s foťáke se už platí. Můžete si dát i luxusní "hot shower", která spočívá v tom, že ohřejí vodu a pak vám jí lejou na hlavu skrz střechu a sud (viz modrý sud na fotce). A je to kolikrát dražší než pokoj pro dva na noc. Snickers stojí stovku a plechovka piva stovky 4. Energie se šetří všude a tady dvojnásob, protože stromy nejsou, případně jsou naprosto vykácený. Mají tedy takové rozkládací sluneční kamna. Něco jako byl dříve pařák na knedlíky, ale větší a v ohnisku (doslova) vkládají hrnec s vodou.

Den 11-12 (Gokyo-Machhermo-Namche Bazar)

Dolu to jde rychleji a už žádné výškové metry počítat nemusíme, takže v Machhermu jsme byli kolem půl šesté téhož dne večer. Zvládli jsme to! Žádné „imposíble“. Když jsem o tom přemýšlel, tak důvod proč to zdejší průvodci nestihnou je jednoduchý. Nemusí. Přeci nebude hnát Francouze, Američana nebo Španěla ráno v pět, bez oběda, bez odpočinku, když to může natáhnout na dva až tři dny a tak víc kasírovat. Z Machherma jsme minuli tesklivé Dole a rychle do Namche Bazaru. Cestou jsme si užívali nádherné rozhledy na Tahmserku, Ama Dablan, nebo ještě Everest se Lhotse. K tomu yačí steak, krásné počasí a před sebou už jen jednu starost. Odletíme z Lukly?

Lukla je dopravním uzlem pro horolezce, trekaře i turisty. Za pěkného počasí zde podle sezony přistává až 5 malých vrtulových letadel každou hodinu. Let do Kathmandu trvá 20 minut. Letiště se nachází na skále ve výšce 2860 m. Je tu jen 500 metrová přistávací dráha široká 20 m a stoupá do pod úhlem 12 stupňů. Lépe letadlům umožňuje brzdit a naopak při startu pomáhá nabrat rychlost, protože na konci dráha končí srázem. Další důležitou věcí na trek je správně spočítat peníze na cestu nejen tam, ale i na chůzi zpátky – po Namche Bazaru už žádné bankomaty nejsou. Je nutné také kalkulovat s časovou rezervou na odlet z Lukly. Rezervu plánujte nejméně tři dny, ale radši více. Za nás nelétala letadla téměř 9 dnů a v Lukle se nahromadilo přes 2000 turistů. Dokonce začalo docházet jídlo a musela zasahovat armáda. Musíte si pak vybrat, čekat na let v Lukle až se počasí umoudří a riskovat, že prošvihnete rezervu i s letenkou nebo neriskovat a jít 5-6 dnů po svých. Pár turistů jsme potkali, a když jsme jim řekli, že do Jiri je to 5-6 dnů, opravdu nevypadali nadšeně. 

Den 13-14 (Namche Bazar-Lukla- Kathmandu)

Z Namche Bazaru již bez mraků, jsme podél „Mléčné řeky“ klesali do Lukly, kde celý náš trek končil. Pořád jsme se ohlíželi a loučili se s nádhernými výhledy, kterých jsme si cestou nahoru moc neužili. Potkali jsme taky zřejmě fyzicky hodně zdatnou rodinku se dvěma (cca.) jedenáctiletými dětmi. Přestože jsme šli snad nejrychleji za celý trek, po každém ohlédnutí byli za námi o kousek blíž a ještě vypadali, že se zrovna o něčem baví, sledují přírodu a vůbec si to užívají a nehoní se. Byli z jiný planety. Nakonec jsme je nechali předejít na jednom visutém mostě a měli jsme klid. Postupně se nám svým klidným tempem vzdálili v nedohlednu. Asi dvacet minut před Luklou jsme se zastavili na pozdní oběd a strávili jsme krásnou hodinku výhledem na jedno z nejvýše položených letišť na světě. Když jsem se ale chtěl zvednout a dát znovu na cestu, mé tělo protestovalo. Nejspíš důsledek předchozího 14 denního vypětí si řeklo „A dost! Už jsme tam, tak co“. Naprosto mi vypovědělo službu. Nebyl jsem schopný udělat pořádný krok a vypadal jsem jako nejstarší účastník veteránské paralympiády. Nemohl jsem se už prostě vybičovat k rychlejší (k normální) chůzi a dvacet minut jsme nakonec zvládli za více než hodinu. Ještě ve městě zabukovat či potvrdit letenky na další den, ubytovat se blízko letiště a užívat si příjemného mrazení v zádech z děsivého letiště. S rezervou se v Lukle čeká lépe a když ji nevyužijete a vše odletí jak má, tak v Káthamandú už ten týden nějak strávíte… ale o tom příště ;-)

barvy.JPG

Petr Teplík

Související články


TomTermín08:2822.11.2012 8:28:32
teplikTo jsem rád00:4230.9.2012 0:42:27
JitkaKlobouk dolů!23:4527.9.2012 23:45:36

Počet příspěvků: 3, poslední 22.11.2012 8:28:32 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Teplík

Petr Teplík

Inspirací může být všechno kolem. Děti, příroda, cesty, sport, vztahy ... stačí poodstoupit a nechat pár jedinců předběhnout.

Kuchař, cyklista, policista, otec dvou synů, manžel jedné manželky, který nezapomíná, že všechno je jinak.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • S. Komárek - Eseje o lidských duších a společnosti
  • A. S. Exupéry - Noční let
  • R. Šimáček - Valdštejnská rapsodie
  • Mathias Jung - Malý princ v nás
  • M. Twain - Dobrodružství T. Sawyera

Co právě poslouchám