Osm dvanáctek a 21 kilometrů

úterý 22. říjen 2013 11:14

Ústecký půmaraton
foto archiv autora

„Jsem už v atriu… a je to tady samej magor!“ dostal jsem právě esemesku od kolegyně, která se taky rozhodla běžet.  „Hele, myslel jsem, že baťoh se nosí na zádech,“ rýpnul jsem si do kamaráda, co zrovna přicházel na místo srazu. Běžel už minulý rok a k letošnímu ústeckému půlmaratonu mě vyprovokoval právě on.

„Třináct kilo od loňskýho roku… a ještě jsem měl včera 8 dvanáctek,“ zahalekal a významně si poplácal na břicho výrazně se klenoucí nad běžeckými kalhotami. „Ráno jsem si musel vzít dva brufeny.“

„No, tomu říkám příprava. Hele neměli bysme přidat? Už bude půl jedný.“

„Kliiiid! Pak tam stojíš jako magor.“

Oba měli pravdu. Střed města byl už plný „magorů“, co vypadali jako pružinky z propisek. Jen vystřelit. Byla to směs vystajlovaných běžců s Nike runnery a vším podobným, běžců hobíků, staříků, profíků nebo běžců jednoho závodu. Moje kategorie M40 byla snad nejobsazenější. Asi to souvisí s krizí středního věku nebo co. Trochu jsme se protáhli a zařadili se do místa nám určeného v propozicích. Extatický moderátor vítal účastníky a postupně zvyšoval hlasitost i frekvenci moderování.

„Ty vole, já už mám tep 125 a ještě jsme nevyběhli!“ díval se kolega na běžecké hodinky.

Moderátor už skoro pištěl a dav se nervózně sunul stále blíž startu. Prásk! Už to jede. Hlavně abych doběh, držet se vodiče se správným časem a hlavně v klidu. Každých 5 kilometrů si dát banán a vodu a doběhneš, máš na to. Přede mnou jsem si všimnul blonďaté slečny, co jsem ji vídal občas trénovat v parku. Slušně vyladěná barevně, 20 let, styl trochu do X… no jo holka, tys to přepálila, takhle nemůžeš běžet celej závod.

Na rohu mě zdraví rodina, děti se přišly podívat na tátu i s kamarády. No tak se trochu narovnej. Pět kilometrů a první banán. Bolí mě břicho. Proč si všichni dávaj tu houbičku na hlavu? Stačí si na ní vylejt zbytek minerálky ne? No asi ne, zkusil jsem to, ale voda se odrazila a měl jsem mokrý akorát záda a boty. Příště si vezmu houbičku.

Deset a kousek a Keňani dobíhaj do cíle. Povzbuzující. Já jsem těsně za půlkou. Břicho už přestalo bolet, ale s pitím jsem to asi přehnal. Potřebuju na záchod. To dáš, to dáš, tělo to vstřebá zpátky. Vážně? Vážně! Na občerstvovačce pouštím vodiče trochu na dlouho. Pak ho doběhnu, mám čas. Patnáct kilometrů. Vyladěná blondýna je stále přede mnou. Asi nepřepálila. Cíl je jasný, musím dát aspoň ji.

Na osmnáctym se mi to podařilo. Hurá! Jako bych vyhrál. Poslední banán. Pouštím vodiče ještě na kousek. Pak ho doběhnu. Na konci trochu zrychlím. To dám. Trochu si ho pustím a pak ho doženu. Kámoši kolem trati mávají. Už jenom kousek. Toho vodiče už nedám. Cílová rovinka a hrají hymnu, asi pro mě. Ne, vyhlašují ženské vítězky. Nevadí. Stejně si připadám jako olympijský vítěz. Sleduju čas. Poslední zrychlení. Dokázal jsem to! 1:40:16.

Petr Teplík

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Petr Teplík

Petr Teplík

Inspirací může být všechno kolem. Děti, příroda, cesty, sport, vztahy ... stačí poodstoupit a nechat pár jedinců předběhnout.

Kuchař, cyklista, policista, otec dvou synů, manžel jedné manželky, který nezapomíná, že všechno je jinak.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • S. Komárek - Eseje o lidských duších a společnosti
  • A. S. Exupéry - Noční let
  • R. Šimáček - Valdštejnská rapsodie
  • Mathias Jung - Malý princ v nás
  • M. Twain - Dobrodružství T. Sawyera

Co právě poslouchám